Největší strach, se kterým se setkávám u začínajících autorů (tedy kromě toho, že jejich výtvor vůbec nespatří světlo světa), je, že jim nakladatelství vnutí ošklivou obálku. Někteří dokonce nabízí rukopis rovnou s návrhem obálky a ilustracemi. Je to tak správně? Může takový návrh projít? Dopředu říkám, že na to jednoznačně odpovědět nedokážu. Jako u spousty věcí v této branži – záleží na konkrétním nakladatelství. Přesto bych tuto záležitost trochu více rozebrala.
Obvykle je zásadní otázkou, jak k té obálce a ilustracím autor přijde. Nezanedbatelné procento začínajících spisovatelů jsou osoby mladší pětadvaceti let a nemají na to, aby si koupili ilustraci na obálku od známého výtvarníka. A nebo (a to možná častěji) prostě nechtějí do obálky investovat vůbec, nebo prostě nemají odvahu někoho oslovit. Což jim zavírá dveře i k méně známým tvůrcům a začínajícím kreslířům. Takže buď poprosí kamaráda, který chodil na ZUŠ, nebo se do díla pustí sami. Je jasné, že v těchto případech je často nabízená obálka nepoužitelná. Objektivně.
Dejme ale tomu, že jde o začínajícího autora, který není úplně začínající, má nějaké kontakty a zajímavé známé. Nebo je prostě výtvarně zručný. Obálka vypadá slušně, i když to třeba není druhý Luis Royo. Co potom?
Malá a středně velká nakladatelství jsou často ráda, že obálku nemusí řešit. Když to vypadá aspoň trochu slušně, tak ji vezmou. Neplatí to ale vždy – a taky pokud jde o relativně větší firmu, logicky mají tendenci do vzhledu obálky mluvit. Nejde ani o to, aby byla „hezká“, spíše aby zaujala cílovku a knihu prodala. Začínající autor obvykle nemá moc na výběr, a pokud chce, aby kniha vyšla, musí dělat ústupky. To neznamená, že tyto ústupky často nejsou pro jeho dobro, přece jenom v nakladatelství sedí lidé, kteří s knihami pracují řadu let a obálek (dobrých i špatných) už viděli mraky. Občas i autor musí nakonec uznat, že nová obálka vypadá lépe než jeho amatérský koncept.
Takže zkoušet to s vlastní obálkou? Nezkoušet? Pokud máme kamaráda, který je akademický malíř a má naše příběhy rád, určitě to stojí za to zkusit. Je možné, že právě nádherné ilustrace redaktora zaujmou. Když pak otevře soubor s textem a zjistí, že se to dá i číst, třeba nám to pomůže k vysněné knize. A pokud nikoho takového neznáme a sami jsme patlalové? Prostě neposílejme rukopis do nakladatelství, které vydává knihy, jež nám připadají ošklivé. Pak je velká pravděpodobnost, že i obálka naší knihy bude vypadat slušně.
A jaké jsou vaše obálkové zkušenosti?
U mě to dopadlo ještě dobře. Obálka je sice prvoplánová a s příběhem má společné jen opravdu to základní, ale řadí se mezi nejlepší obálky knih, co u mého nakladatele vyšly. Pravdou je, že na použitou fotografii jsem ve fotobance narazila taky a uvolila jsem se, že bych se s ní na obálce ještě smířila. A oni ji tam bez mého přičinění fakt dali 🙂
Já osobně jsem alergická na takové ty na první pohled amatérské obálky spíchnuté na koleni. Když budu jmenovat, takovým příkladem je třeba vydavatelství Nová Forma, kde si autoři obálky asi vymýšlí sami. (Ačkoliv musím uznat, že kvalita už podstatně pokročila.) Odrazují mě obálky kreslené tužkou, rozpitými vodovkami, s amatérskou fotkou nejlépe plácnutou na křiklavý podklad, to všechno završené názvem knihy v barvě, která se ke zbytku vůbec nehodí, nedejbože se nedá pořádně ani přečíst.
Přitom je dnes kolik možností. Ne všechny fotobanky jsou drahé. Dají se i sehnat obrázky zadarmo – ačkoliv doporučuju stejně raději před použitím ještě pro jistotu kontaktovat autora. Jeden nikdy neví, kde to ten dotyčný přispěvatel „sebral“ :))