Spousta lidí, kteří vládnou psanému slovu, není dobrá v rétorice. Ač by to k tomu vybízelo, jedno nejde v ruce s druhým. Navíc se většina z nás hrdě hlásí do tábora introvertů. Ano, jsou zde spisovatelé, které z ulity nevyšťouráte a jejich knihy se čtou i bez autogramiád, přednášek a akrobatických čísel na zavěšených kruzích. Většinu z nás ale tato nemesis nemine.
Nejsem žádný sběratel podpisů a nedá se říct, že chodím po autogramiádách a literárních přednáškách pravidelně, ale pokud mám možnost, ráda si nějaké čtení nebo povídání poslechnu. Z poslední doby mám dva čtenářsky, respektive posluchačsky, neuspokojivé zážitky.
Prvním bylo autorské čtení jednoho začínajícího pražského autora. Nevybavím si ani jméno, ani název knihy. Bohužel ani netuším, co vlastně píše. Je to smutné, zvlášť v situaci, kdy autor loví první čtenáře. Po deseti minutách tlumeného monotónního huhňání mě ovšem přestalo bavit napínat uši. Dalších dvacet minut jsem zaujatě studovala obložení zdí. Mojí amnézii se nelze divit.
Včera mě kamarádka vytáhla na autorské čtení dvou cenami ověšených literátů, prostě profíků, o kterých se učí žáčci ve školách. Těšila jsem se na kulturně nabitý večer, no, kultura to byla, i když zcela jiného kalibru, než jsem čekala. Hlavní hvězdy večera přijely nasosané jako mycí houby. Ne, že by se osazenstvo tvořené zejména studenty humanitních věd nebavilo, když na sebe pánové hulákali a mečeli. Ve skutečnosti to zas až tak zábavné nebylo. A už vůbec to nepůsobilo profesionálně.
Proto apeluji na všechny začínající i pokročilé spisovatelské duše – když dáváte tolik energie do psaní, vecpěte jí trochu taky do prezentace. Mnozí z nás mají různé řečové vady, mluví tiše nebo jsou trémisti, ale se vším se dá něco dělat. Existuje spousta komunikačních kurzů, kroužků, mnoho z nás se kamarádí s lidmi, kteří dělají (amatérské) divadlo a mohou pomoci. Jasně, stůjme nohama na zemi, nikdo nečeká stand-up, když jde na besedu se spisovatelem, ale nějakou formu zábavy přece jen ano. Nemyslím vtipy, ale třeba jen zajímavé povídání. Podle mě to k našemu řemeslu prostě patří.
(původní článek byl publikován v roce 2015 na starém osobním blogu)
Nejnovější komentáře