Milí čtenáři!

Jako houby po dešti se rok co rok hned na začátku ledna objevují nejrůznější shrnutí toho, co se za uplynulý rok událo. Nejlepší knihy uplynulého roku. Nejlepší počítačové hry. Nejlepší filmy. Nejlepší videa s koťátky. Člověk si není jistý, jestli se k tomu všeobecnému bilancování připojit, nebo si spíš vykopat noru a vylézt z ní až na konci měsíce.

Vlastně bych měla napsat něco ve smyslu, že mám za sebou z profesního hlediska dobrý rok. Úspěšně jsem dokončila magisterské studium. Mám k vydání připravený román Pláč němého boha, který je prvním dílem dlouho očekávané podmořské série. Vyšla mi povídka v časopise a další je naplánovaná na příští rok. S Terezou Kadečkovou dáváme dohromady antologii moderní fantastiky. Moje kurzy tvůrčího psaní dál běží a vypadá to, že na ně lidi rádi chodí.

Přesto mi zároveň v souvislosti s uplynulým rokem naskakují taky slova jako nekonečná dřina, vyčerpání, bezvýchodnost… Člověk má chvílemi pocit, jako by uvízl v rosolu, a snad proto ho každý krok stojí neskutečné úsilí. Je to trochu jako v Alence. „Nyní běžíš, abys zůstala na stejném místě“. A nemám pocit, že to letos bude o mnoho lepší.

Tím nechci říct, že nemám ambiciózní plány. Letos slavíme dvacet let Podmoří a já bych byla moc ráda, kdyby se to podařilo a první díl série šel do světa právě teď. Mimoto nás čeká také desetileté výročí Literárních dílen a já bych ráda udělala třeba autorské čtení (bývalých) účastníků kurzů. Ale když ani jeden z těchto plánů nevyjde, asi se nic neděje, třeba to klapne napřesrok. Každopádně, kdo mě zná, ví, že jsem velice umíněný fenek, takže se nemíním jenom tak vzdát, budu velice urputně kousat do toho rosolovitého svinstva a snažit se uskutečnit aspoň něco. Děkuji všem, kteří mi zachovávají přízeň, je to pro mě nesmírně důležité. Neklesejte na mysli.

Vaše,

Temnářka