Všichni to známe. Povídáme si v čajovně s partou kamarádů, bavíme se o nějakém filmu. Najednou Franta plácne, že toho a toho herce nemá rád, je hrozně arogantní. Vy na něj chvíli nechápavě koukáte a pak se zeptáte, proč si to myslí, vždyť ho osobně nezná. Honza prohodí něco jako „já jsem ho taky moc nemusel, ale ve filmu Kladivátor byl dobrý“. Pepa kroutí hlavou – vždyť je skvělý, nedávno byl u Conana, fakt tam perlil. 

Pokud se člověk něčemu skutečně věnuje (nemusí to být ani umění) a najednou ho nezná jenom malý okruh přátel, ale i lidé, se kterými nemá nic společného, brzy si všimne dvou jevů. Spousta lidí ho miluje a fandí mu, aniž by pořádně věděla, čemu se věnuje. „Nic jsem od tebe nečetl, ale obdivuji tě“. Jenomže. Spousta lidí ho taky nenávidí, nepřeje mu a důvody k tomu vlastně taky moc nemá. A pokud jo, až na výjimky by si to s dotyčným vyříkali během pěti minut a byli by nejlepší kámoši.

Kamarád: „Josef říkal, že tě zná a nemá tě rád, prý jsi hrozně protivná a arogantní.“

Já: „Kdo je Josef?“

Kamarád: „No, byl na tvém autorském čtení v Horní nebo v Dolní. Malý, podsaditý, brejle.“

Já: „Nikoho takového si nevybavuji. A proč mě nemá rád?“

Kamarád: „Dával ti na zhodnocení povídku a ty ses mu neozvala nebo něco takového.“

Je to ojedinělý případ? Neřekla bych.

Představme si člověka, který přijde na naše autorské čtení. Obdivuje nás natolik, že nám dá číst  povídku, kterou ještě pravděpodobně nikomu číst nedal (protože jsme ten spisovatel, jiný důvod obdiv nemá). A najednou nás nemá rád a říká ošklivé věci. Šlo mu o naši pozornost, o ten úžasný pocit, že si jeho text čte někdo úspěšný, protože potom by se cítil taky úspěšný. Nehledě na to, že my sami jsme začínající autor, který je sám nesvůj. Nebo jsme naopak napsali poslední knihu před dvaceti lety a cítíme se jako spisovatelská zombie.

Naše reálné já jde stranou, je z nás ikona. Fanoušek se cítí dotčený, že na něj kašleme, protože nám za to nestojí. Nekašleme. Tu jeho povídku jsme chtěli přečíst ve vlaku, ale něco nás rozptýlilo, my jsme se k tomu nedostali a práci zašantročili. Po čase jsme na ni zapomněli, protože potkáváme tolik lidí, že jednotlivce snadno vytěsníme. Čím více jsme vidět, tím více osob za námi chodí, něco chce a my jim prostě nemůžete vyhovět nebo vyhovět hned.

Stačilo se připomenout (několikrát!).

Ještě o něco horší typy: „Knihu nemám, ale podepíšeš se mi tady na ubrousek – až budeš opravdu slavná, tak to zpeněžím.“ Lidi, kteří jsou vychytralí, nebo se snaží přivlastnit si trochu naší slávy nebo „slávy“, protože si sami o sobě nepřijdou dostatečně zajímaví. A Temná strana Síly – ti, kteří „nemají rádi prominentní holky, které se všude vecpou“ apod. Bez ohledu na to, že doma třeba žvýkáme chlebové kůrky. Není to totiž náš problém, ale jejich. Potřebují si obhájit, proč jejich vrstevník vydává knihy (nebo dělá cokoliv jiného) a jejich jediný úspěch je maturita. Tím, že nás pošpiní, se cítí sami lépe.

To je ten důvod, proč se snažím vyhýbat soudům, které se týkají známých osobností. A nejde mi to, přiznávám. Jen si prostě pořád říkám, že hodnotíme ne člověka, ale jeho obraz, který jsme si sami vytvořili na základě jednoho rozhovoru v novinách nebo bulvárního článku. Občas je takový, jaký bychom ho chtěli mít. Hrdina, padouch. Žije tak trochu nezávisle na tom člověku, který dýchá, směje se a pláče. A lidé nejsou dokonalí, někdy jsou dokonce naprosto nesnesitelní. Je fajn si to uvědomit a občas brzdit své vášně.